Mám bundu od omáčky na nachos

16. listopadu 2017 v 18:23 | Barbora |  Deník
Zimní čtvrtek 16. listopadu 2017

Pro dnešní den mě nenapadl příhodnější přívlastek než zimní. Začalo to už ráno, když jsem v práci před poradou otevřela dnešní noviny (tedy až po tom, co jsem cestou do práce málem umrzla) a pod titulní fotkou zasněžené krajiny stálo něco jako že V Jeseníkách už se lyžuje. Asi to nebylo lyžuje, nevím, prostě něco hodně zimního. No, a hned na trojce pak sjezdovky, které se budou co nevidět zasněžovat. Dnes byl u nás v redakci neobvyklý klid, protože na státní svátek noviny nevychází. I když já oslavím 17. listopad taky pracovně, protože jsem jaksi chytla službu až do neděle. A tak mě zítra čeká nějaký slavnostní galavečer v hotelu, kde mám fotit, a protože jsem se to dozvěděla (jako to už tak bývá) dnes, netuším, jestli se mi podaří ze skříně vyhrabat nějaký společenský outfit, to bude ještě zajímavé.

Neproduktivní středa 15 listopadu 2017

Středa byla fakt špatná. Vzhledem k migréně a osobnostní krizi jsem nebyla schopná ničeho jiného než ležet v posteli a koukat na Simpsonovi, z čehož jsem, pochopitelně, měla ještě větší osobnostní krizi. Světlejší chvíle přišla až večer, když mi asi v osm zavolal kámoš, že mám být za pět devět před Šantovkou, protože jdeme do kina.
"No to je sice hezký, ale já dneska nikam nejdu."
"A to jako proč?"
"Protože umírám. Brzo mi asi exploduje hlava."
"Nevymýšlej, už jsi to zrušila minulou středu, takže to mě vůbec nezajímá. Vem si ibalgin, a za pět devět před Šantovkou."
Ta jeho nekompromisnost mi sebrala všechny argumenty, takže jsem se nakonec přinutila vstát, zkulturnit se a skutečně do kina vyrazit. Šli jsme na Vraždu v Orient expresu. Posadila jsem se na svou sedačku vedle nějakých dvou slečen, a zčistajasna se na mě z jejich opěradla vyklopila mistička s nachos a nějakou červenou omáčkou. Všichni jsme se začali vzájemně omlouvat a napravovat škody papírovími kapesníčky, a pobavili tak většinu diváků před námi. A tak mám teď bundu od omáčky na nachos. Ještě, že je taky červená.
Film byl podle mého názoru skvělý. Jeden z nejlepších, co jsem poslední dobou v kině viděla. Kromě krásné vizuální stránky i poměrně fajn soundtracku mě zaujal hlavně příběh, zejména závěr. Protože jsem (i když bych to snad ani neměla veřejně přiznávat, když se jedná o takovou klasiku) originální příběh nikdy nečetla, opravdu jsem nečekala, že to takhle dopadne.

Poetické úterý 14. listopadu 2017
Docela mě děsí, jaký je problém vstát i na přednášku začínající v 8:45, když navíc moje cesta do školy je tak 300 metrů. Ještě v prváku jsem mohla být se spolužáky do dvou ráno v hospodě a v pohodě vstát na 8, a to nemluvím o střední, kdy jsem na hodiny několikrát týdně začínající i v 7 ráno musela vstávat už o půl šesté. Jde to se mnou z kopce.
Večer jsem vyrazila se spolužačkou a kamarádkou ze střední na autorské čtení olomouckých básníků do čajovny. Bylo to takové poněkud ponuré a undergraundové, ať už obsahem, tak vzhledem samotných přednášejících. Ale působivé. Krom toho jsme konečně po dlouhé době mohly pořádně probrat své současné situace v osobním životě. Vyplynuly z toho dvě základní myšlenky, totiž, že Vendy se nemá nechat zblbnout romantickými zprávami v duchu "Jsi krásná jako noční obloha nad Zlínem" a já bych naopak měla projednou vystoupit ze své komfortní zóny a posunout věci trochu dopředu. Vskutku poetický a poučný večer.

Mír a lásku! xxx
 

Tak ten Blesk, prosím.

14. listopadu 2017 v 15:56 | Barbora |  Z historie

(Někdy v lednu 2016)
Krajina v šeru ubíhá za oknem a šestice vzájemně neznámých už pije svůj čaj z čerstvé máty s medem nebo jablečný mošt zdarma, když do kupé opět vejde slečna v růžové košili. "Mohu vám nabídnout ke čtení Mladou frontu DNES, Lidové noviny, Téma nebo Blesk?" Nastane chvilka ticha (nejspíš nikdo nechce být ten první, kdo promluví). "Tak já vás poprosím o Lidové noviny," sdělím stevardce svou volbu, což ostatní cestující zřejmě trochu povzbudí - "Tak ten Blesk, prosím.", řekne starší paní naproti mně. "Já si ho vezmu také," přidá se pán u okna. "Pro mě také Blesk, děkuji." rozhodne se na poslední chvíli muž odhadem jen o pár let starší než já. Náhle se o mě pokouší smích, takže rychle rozsvítím svůj chytrý telefon a předstírám čtení nějaké vtipné zprávy. Vždyť přece víš, že je to nejčtenější deník v Česku, tak co ti na tom přijde tak vtipného, chovej se na veřejnosti jako dospělá, přesvědčuju v duchu sama sebe. Přestanu se blbě usmívat do mobilu. Vlastně je to pravda, není to vtipné. Spíš smutné. Moje novinářské srdce tak trochu poklesne. Ať žije dnešní svět komerčních senzací, jééj.

Dneska mě málem přejela tramvaj

13. listopadu 2017 v 22:23 | Barbora |  Deník
Co přineslo pondělí 13. listopadu.

Dneska mě málem přejela tramvaj. Vlastně v podstatě dvě. (To se může stát jednoduše, pokud máte školu za nejfrekventovanější křižovatkou všemožných dopravních systémů, jdete pozdě, je pondělí, nevidíte přes autobus, myslíte na kafe, a pár dalších aspektů.) Profesor Machala ze Současné české literatury, který byl náhodou svědkem, to považoval zřejmě za tak zajímavé a vtipné, že narážkami na toto téma provázel celý seminář.
"Všechny vítám na dnešním semináři, i ty, co se jim dnes málem povedlo ukončit svůj život," řekne hned na úvod.
"Já jsem se ale rozhlídla!" snažím se bránit, ale musím se spíš smát, zvlášť když profesor začně popisovat celou situaci ze svého úhlu pohledu.
"Mimochodem, co se vám stalo s rukou?" zajímá se s pohledem na mou dlahu.
Byla jsem v klubu. Teda až potom, co jsem byla na redakčím... redakčních pivech, tak asi pěti. Takže nevím, prostě jsem se takhle ráno probudila s kocovinou a zlomenou rukou, a ještě vím, že domů jsem se dostala taxíkem, kterej objednával můj učitel Zpravodajství.
"To se radši ani neptejte." ukončím chvíli, kdy se na mě soustředí pozornost celé učebny.
Ještě jsem se dočkala pár dalších narážek, jako třeba "No vidíte, vašich vědomostí by byla škoda, nechcete si to s tím skákáním pod tramvaje ještě rozmyslet?" Tak jsem přemýšlela, a usoudila jsem, že teda jako jo, že se ještě možná najde něco, pro co žít.

Taky jsem se rozhodla podstoupit třicetidenní výzvu. To není nic se cvičením ani dietou, jak by se u běžné dívky dalo čekat. Ale ne, rozhodla jsem se pro něco mnohem náročnějšího a drastičtějšího. Měsíc nebudu pít. Alkoholické nápoje. Kdyby to teď četl někdo, kdo mě zná, nastane některá z následujících možností:
a) záchvat smíchu
b) (ironický úsměv) "Jasněěě, haha."
c) "Ty jsi nemocná?"
Ale jak jde o sázky a výzvy, nemožné se pro mě stává realitou. Pravda se ukáže!

A ještě jsem se dozvěděla, že dnešní vzor žena který patří do substantiv a-kmenových, měl v praslovanštině v genitivu singuláru koncovku -ě, která pocházela z indoevropského diftongu -ai, a ztrátou jotace se z ní do dnešní podoby stalo -e. A to je informace, která zásadním způsobem změnila můj život.

Mír a lásku! xxx

Kam dál

Reklama