Life fail #1 - Znova do prváku...

6. června 2018 v 14:32 | Barbora |  (Ne)přemýšlím
"Tak co, bakalářka napsaná, otázky naučený?" - "Víš, já letos ještě státnice nedělám."
"Počkej, ty letos jako ještě neděláš státnice?" - "Ne."
"Tyjo hustý, vždyť tys byla vždycky na učení tak chytrá..." - "Hmmm" (co chceš jako na tohle říct)
***
"Barčo, a jak ty to jako teď máš s tou školou?" - "No, udělám přijímačky na jednoobor a dodělám si jen žurnalistiku."
"A to musíš dělat znova přijímačky, když chceš na jednoobor? Nemůžeš ten druhej prostě zrušit?" - "Ne." (Jansně. Jde to jen tak zrušit. Ale já si prostě chci udělat přijímačky a být znova v prváku, víš.)
"A proč si neuděláš i ten druhej obor? Jako že tě nebaví? Je moc těžkej? To bys přece zvládla, vždyť je to škoda..." - "Hmm."

***

Podobných rozhovorů jsem v posledních měsících absolvovala tolik, že už mám automaticky chuť lidi za podobný otázky svázat a hodit do řeky, i když to třeba nemyslí zle. Zkuste si v dnešní době, kdy "se na vysokou dostane každej debil" a "bakaláře přece dá každej", říct, že po třech letech ještě ten titul furt nemáte, a zřejmě tak rok - dva ani mít nebudete. To jste v jejich očích hned největší flákač, nedostatečně ambiciózní, no prostě na to jen kašlete. Zvlášť když jste maturovali v součtu za čtyři a v prváku na vysoké měli 80 kreditů a nejhorší známku céčko.
Dneska jsem se dozvěděla, že jsem přijímačky na jednooborovou žurnalistiku udělala. Čekala jsem, že z toho budu mít větší radost. (Ale když si to tak vezmete, po těch letech, co už jsem tam studovala, a po roce práce v novinách, by bylo asi dost trapný, kdybych to nedala.) Sleduju svoje kamarády jak se učí na státnice, poslouchám jak obhajovali bakalářku, a závidím jim, že to zřejmě už za pár dní budou mít všechno za sebou. A mě bude čekat ještě minimálně celej rok.

A proč jsem se vlastně s excelentní studentky stala úplným tragédem? Byla to příležitost, která se neodmítá. V polovině druháku za mnou přišel Karel, můj učitel Zpravodajství a publicistiky, že by se mnou potřeboval něco probrat. Řekl mi tehdy, že jeho kamarád, šéfredaktor Olomouckého deníku, vedoucí jedné z nejstálejších regionálních redakcí, hledá nějakýho studenta jako externistu. A že jsem ho napadla právě já. Byla jsem samozřejmě nadšená, studentů žurnalistiky je v každém ročníku kolem sedmdesáti, ale dostat práci v opravdových fungujících novinách je světlá výjimka. Většina píše jen na Pres (katederní web) nebo Mediator (druhej katederní web). S šéfredaktorem i se zbytkem redakce jsme si sedli. Už po pár týdnech jsem sklízela kladné ohlasy na články i fotky z víkendových akcí, bavila se se všemi na redakčním pivu a stihla si i s většinou potykat. Práce v opravdových novinách jsem si tak vážila, že jsem nedokázala cokoliv odmítnout. Sloužila jsem každý druhý víkend a do redakce docházela kdykoliv, kdy mě o to požádali, i na úkor školy. Strávila jsem tam celé léto, v červenci i srpnu jsem pracovala 22 dní v měsíci. Nechci si stěžovat, často to bylo i dost fajn. Letěla jsem zadarmo vrtulníkem, šla na koncert Billy Talent nebo na Hrady.cz na Bouzově a všechno to byly skvělý zážitky, jen už to občas bylo trochu vyčerpávající. Myslela jsem, že od nového semestru se to všechno změní. Tehdy jsem řekla šéfredaktorovi, že se potřebuju víc věnovat škole a budu už sloužit jen jeden víkend v měsíci.

Chvíli to vypadalo nadějně, ale pak najednou "byla krizová situace" a "hodilo by se, kdybych přišla". Z jednoho víkendu v měsíci se staly zase dva, a do redakce jsem chodila i zhruba dvakrtát v pracovním týdnu. Původní šéfredaktor odešel pracovat do Českého rozhlasu a místö něho tuto funkci dostal Ondra, kluk jen o pár let starší než já, se kterým jsem vždycky skvěle vycházela a nemohla jsem ho v tom nechat, takže jsem jako redaktorka pomáhala s čím šlo a trávila v redakci maximum času. A škola šla nějak stranou. Když skončilo zimní zkouškové a já pořád neměla splněnou literaturu ze druháku, bylo mi jasný, že už nemám šanci. Ani jsem se o to nepokusila. Už jsem neměla sílu a energii. Všechno jsem věnovala práci. I přes to, že jsem toho nedokázala udělat tolik, jako stálé redaktorky, které v Deníku se mnou jsou, nezbývala už mi kapacita věnovat se naplno škole, jako jsem to zvládala v prváku, kdy jsem ještě nepracovala. Ale nějakým způsobem prostě pro mě bylo důležitější něco, co má reálné výsledky, než zkoušky z hloupých teoretických předmětů, který v životě nevyužiju.

Ale teď jsem se rozhodla pro druhej pokus. Redakci jsem smířila s tím, že od září se mnou budou muset počítat jen minimálně, a pokusím se dohnat za rok ztracený čas, nechat si uznat kredity a udělat státnice. Nejspíš to nestihnu a bude to až za dva roky, ale co na tom záleží, ve dvaadvaceti mám pořád ještě trochu času. A zároveň ještě uvažuju o dálkovém studiu na pedagogické fakultě, v mém původním oboru (studovala jsem střední pedagogickou). Přecejen asi nechci být celej život novinářka. Bere to tolik energie, že si to ani neumíte představit. I když se to třeba nezdá. A tak nějak jsem skončila tam, kde jsem, i když jsem v očí většiny jen za flákačku, které se nechce učit. Nejradši bych se na to vykašlala úplně a žila si šťastně bez titulu, jen je mi líto zahodit ty roky a ty hodiny učení, který jsem obětovala. Tak třeba to jednou vyjde, a budu Bc. Barbora Burešová :)

Mír a lásku! xxx
 

Mám bundu od omáčky na nachos

16. listopadu 2017 v 18:23 | Barbora |  Deník
Zimní čtvrtek 16. listopadu 2017

Pro dnešní den mě nenapadl příhodnější přívlastek než zimní. Začalo to už ráno, když jsem v práci před poradou otevřela dnešní noviny (tedy až po tom, co jsem cestou do práce málem umrzla) a pod titulní fotkou zasněžené krajiny stálo něco jako že V Jeseníkách už se lyžuje. Asi to nebylo lyžuje, nevím, prostě něco hodně zimního. No, a hned na trojce pak sjezdovky, které se budou co nevidět zasněžovat. Dnes byl u nás v redakci neobvyklý klid, protože na státní svátek noviny nevychází. I když já oslavím 17. listopad taky pracovně, protože jsem jaksi chytla službu až do neděle. A tak mě zítra čeká nějaký slavnostní galavečer v hotelu, kde mám fotit, a protože jsem se to dozvěděla (jako to už tak bývá) dnes, netuším, jestli se mi podaří ze skříně vyhrabat nějaký společenský outfit, to bude ještě zajímavé.

Neproduktivní středa 15 listopadu 2017

Středa byla fakt špatná. Vzhledem k migréně a osobnostní krizi jsem nebyla schopná ničeho jiného než ležet v posteli a koukat na Simpsonovi, z čehož jsem, pochopitelně, měla ještě větší osobnostní krizi. Světlejší chvíle přišla až večer, když mi asi v osm zavolal kámoš, že mám být za pět devět před Šantovkou, protože jdeme do kina.
"No to je sice hezký, ale já dneska nikam nejdu."
"A to jako proč?"
"Protože umírám. Brzo mi asi exploduje hlava."
"Nevymýšlej, už jsi to zrušila minulou středu, takže to mě vůbec nezajímá. Vem si ibalgin, a za pět devět před Šantovkou."
Ta jeho nekompromisnost mi sebrala všechny argumenty, takže jsem se nakonec přinutila vstát, zkulturnit se a skutečně do kina vyrazit. Šli jsme na Vraždu v Orient expresu. Posadila jsem se na svou sedačku vedle nějakých dvou slečen, a zčistajasna se na mě z jejich opěradla vyklopila mistička s nachos a nějakou červenou omáčkou. Všichni jsme se začali vzájemně omlouvat a napravovat škody papírovími kapesníčky, a pobavili tak většinu diváků před námi. A tak mám teď bundu od omáčky na nachos. Ještě, že je taky červená.
Film byl podle mého názoru skvělý. Jeden z nejlepších, co jsem poslední dobou v kině viděla. Kromě krásné vizuální stránky i poměrně fajn soundtracku mě zaujal hlavně příběh, zejména závěr. Protože jsem (i když bych to snad ani neměla veřejně přiznávat, když se jedná o takovou klasiku) originální příběh nikdy nečetla, opravdu jsem nečekala, že to takhle dopadne.

Poetické úterý 14. listopadu 2017
Docela mě děsí, jaký je problém vstát i na přednášku začínající v 8:45, když navíc moje cesta do školy je tak 300 metrů. Ještě v prváku jsem mohla být se spolužáky do dvou ráno v hospodě a v pohodě vstát na 8, a to nemluvím o střední, kdy jsem na hodiny několikrát týdně začínající i v 7 ráno musela vstávat už o půl šesté. Jde to se mnou z kopce.
Večer jsem vyrazila se spolužačkou a kamarádkou ze střední na autorské čtení olomouckých básníků do čajovny. Bylo to takové poněkud ponuré a undergraundové, ať už obsahem, tak vzhledem samotných přednášejících. Ale působivé. Krom toho jsme konečně po dlouhé době mohly pořádně probrat své současné situace v osobním životě. Vyplynuly z toho dvě základní myšlenky, totiž, že Vendy se nemá nechat zblbnout romantickými zprávami v duchu "Jsi krásná jako noční obloha nad Zlínem" a já bych naopak měla projednou vystoupit ze své komfortní zóny a posunout věci trochu dopředu. Vskutku poetický a poučný večer.

Mír a lásku! xxx

Tak ten Blesk, prosím.

14. listopadu 2017 v 15:56 | Barbora |  Z historie

(Někdy v lednu 2016)
Krajina v šeru ubíhá za oknem a šestice vzájemně neznámých už pije svůj čaj z čerstvé máty s medem nebo jablečný mošt zdarma, když do kupé opět vejde slečna v růžové košili. "Mohu vám nabídnout ke čtení Mladou frontu DNES, Lidové noviny, Téma nebo Blesk?" Nastane chvilka ticha (nejspíš nikdo nechce být ten první, kdo promluví). "Tak já vás poprosím o Lidové noviny," sdělím stevardce svou volbu, což ostatní cestující zřejmě trochu povzbudí - "Tak ten Blesk, prosím.", řekne starší paní naproti mně. "Já si ho vezmu také," přidá se pán u okna. "Pro mě také Blesk, děkuji." rozhodne se na poslední chvíli muž odhadem jen o pár let starší než já. Náhle se o mě pokouší smích, takže rychle rozsvítím svůj chytrý telefon a předstírám čtení nějaké vtipné zprávy. Vždyť přece víš, že je to nejčtenější deník v Česku, tak co ti na tom přijde tak vtipného, chovej se na veřejnosti jako dospělá, přesvědčuju v duchu sama sebe. Přestanu se blbě usmívat do mobilu. Vlastně je to pravda, není to vtipné. Spíš smutné. Moje novinářské srdce tak trochu poklesne. Ať žije dnešní svět komerčních senzací, jééj.
 


Dneska mě málem přejela tramvaj

13. listopadu 2017 v 22:23 | Barbora |  Deník
Co přineslo pondělí 13. listopadu.

Dneska mě málem přejela tramvaj. Vlastně v podstatě dvě. (To se může stát jednoduše, pokud máte školu za nejfrekventovanější křižovatkou všemožných dopravních systémů, jdete pozdě, je pondělí, nevidíte přes autobus, myslíte na kafe, a pár dalších aspektů.) Profesor Machala ze Současné české literatury, který byl náhodou svědkem, to považoval zřejmě za tak zajímavé a vtipné, že narážkami na toto téma provázel celý seminář.
"Všechny vítám na dnešním semináři, i ty, co se jim dnes málem povedlo ukončit svůj život," řekne hned na úvod.
"Já jsem se ale rozhlídla!" snažím se bránit, ale musím se spíš smát, zvlášť když profesor začně popisovat celou situaci ze svého úhlu pohledu.
"Mimochodem, co se vám stalo s rukou?" zajímá se s pohledem na mou dlahu.
Byla jsem v klubu. Teda až potom, co jsem byla na redakčím... redakčních pivech, tak asi pěti. Takže nevím, prostě jsem se takhle ráno probudila s kocovinou a zlomenou rukou, a ještě vím, že domů jsem se dostala taxíkem, kterej objednával můj učitel Zpravodajství.
"To se radši ani neptejte." ukončím chvíli, kdy se na mě soustředí pozornost celé učebny.
Ještě jsem se dočkala pár dalších narážek, jako třeba "No vidíte, vašich vědomostí by byla škoda, nechcete si to s tím skákáním pod tramvaje ještě rozmyslet?" Tak jsem přemýšlela, a usoudila jsem, že teda jako jo, že se ještě možná najde něco, pro co žít.

Taky jsem se rozhodla podstoupit třicetidenní výzvu. To není nic se cvičením ani dietou, jak by se u běžné dívky dalo čekat. Ale ne, rozhodla jsem se pro něco mnohem náročnějšího a drastičtějšího. Měsíc nebudu pít. Alkoholické nápoje. Kdyby to teď četl někdo, kdo mě zná, nastane některá z následujících možností:
a) záchvat smíchu
b) (ironický úsměv) "Jasněěě, haha."
c) "Ty jsi nemocná?"
Ale jak jde o sázky a výzvy, nemožné se pro mě stává realitou. Pravda se ukáže!

A ještě jsem se dozvěděla, že dnešní vzor žena který patří do substantiv a-kmenových, měl v praslovanštině v genitivu singuláru koncovku -ě, která pocházela z indoevropského diftongu -ai, a ztrátou jotace se z ní do dnešní podoby stalo -e. A to je informace, která zásadním způsobem změnila můj život.

Mír a lásku! xxx

Kam dál